I víru je třeba usměrňovat a kultivovat (rozhovor pro Chuchelský zpravodaj)

Jeho představy o budoucím životě zahrnovaly práci v technické profesi, manželku, děti... Jenže člověk míní a Bůh mění. Dnes je z něj katolický kněz, který vede farnost Praha - Hlubočepy. Nadšení pro techniku mu ale zůstalo :-)

Níže najdete rozhovor s P. Josefem Ptáčkem o víře, životě kněze v dnešní době, celibátu, ateismu v ČR a řadě dalších témat.

1. Vystudoval jste SPŠ elektrotechnickou, pak teologii. Co přivedlo elektrotechnika ke studiu teologie?

Ano, od dětství jsem byl orientovaný k technice, zajímalo mě především radioamatérské vysílání, elektronika a později počítače. Plánoval jsem se oženit a pracovat v technické profesi.
Změna přišla postupně a klíčový okamžik nastal během studia elektrotechniky. Jedna moje spolužačka mě konfrontovala se svými zkušenostmi z křesťanského prostředí, kde zakoušela Boží přítomnost způsobem, který jsem dosud neznal. Následně jsem podobnou zkušenost učinil také a byla tak silná, že následovala zásadní změna mých plánů pro další život.


2. Po studiu teologie jste se věnoval podnikání v oblasti IT, proč jste se pak rozhodl vydat se na dráhu kněze? Bylo to složité rozhodování, nebo jste o tomto svém směřování měl už dávno jasno?

Po teologii jsem potřeboval získat trochu času na přemýšlení a určitý odstup. Věnoval jsem se Lince důvěry na Internetu a dělal jsem různá školení pro státní a soukromé subjekty při nasazování výpočetní techniky. Složité rozhodování to trochu bylo, ale měl jsem velké štěstí na mnoho dobrých lidí, kteří mi v tomto období pomohli.


3. Jak obtížné bylo vyrovnat se s požadavkem na celibát - a tedy na nemožnost založit jednou vlastní rodinu, pokud člověk chce být knězem?

Pro mě byla zcela zásadní zkušenost práce v Dětském výchovném ústavu, kde jsem během studia teologie a prázdnin pomáhal. Setkal jsem se tam s mnoha dětmi, které rodiče neměly nebo vyrůstaly ve velmi složitém prostředí. Tehdy jsem vnímal, že na světě je mnoho dětí bez vlastních rodičů a mojí životní cestou nebude mít děti vlastní, ale zvláštním způsobem se snažit vidět potřeby právě takových opuštěných lidí.

Na jedné straně jsem normální člověk a týkají se mě pokušení a hříchy jako každého. Na druhé straně je můj život naplněn mnoha krásnými vztahy a působím ve farnosti, která je plná života. Celibát znamená zůstat svobodný, aby něco nového a velkého mohlo v životě člověka vzrůst. Napadají mě při této příležitosti slova písně od Petra Rezka „Přátelství, to je někdy víc než láska.“


4. A jak se díváte na tento požadavek vy osobně - ve světle toho, že v jiných křesťanských církvích se kněží mohou ženit a zakládat rodiny?

V modlitbě Otče náš se modlíme „Přijď království Tvé.“ Pro mě je celibát znamením, které ukazuje na život po smrti, kde se lidé nežení a nevdávají. Je to takové zpřítomnění něčeho, co nás čeká. Jedná se o paradox – na jedné straně vnímáme lidskou lásku jako dar od Boha, ale současně zakoušíme ze strany lidí určitou nenaplněnost, protože lidské zdroje nám k trvalému štěstí nestačí. A někdy naopak můžeme zakoušet nadpřirozenou lásku již na tomto světě. Třeba i skrze znamení života v celibátu.

Současně však platí, že jsme nedokonalí lidé a tak i toto znamení mnohdy reprezentujeme nedokonale.

I v katolické církvi jsou ženatí kněží – např. se jedná o kněze, kteří byli vysvěcení v době pronásledování církve nebo přestoupili z jiných církví. Především jsou zde však kněží tzv. východních katolických církví, kteří nejsou o nic menší katolíci nebo kněží než my a kteří jsou většinou ženatí. Je škoda, že se na tuhle skutečnost v mnoha diskuzích zapomíná. Ostatně i teologii jsme v pražském semináři studovali všichni společně – někteří se před svěcením plánovali oženit a počítalo se s tím.

Možná však právě proto, že mám mezi ženatými kněžími řadu přátel, si uvědomuji, že se jedná o složitou otázku. Manželka ženatého kněze má mnohdy specifickou úlohu v rámci farnosti, která není pro každého a způsob služby ženatého kněze je odlišný.

Zajímavý je také pohled některých mladých lidí, kteří říkají, že by „ženatého kněze neměli tolik pro sebe“. Také mám zkušenost, že často službu kněze v celibátu vyhledávají lidé, kteří sice žijí navenek v manželství, ale současně prožívají určitou tíhu vnitřní samoty v partnerském vztahu. Což je dnes opravdu velmi rozšířený problém. Tito lidé vědí, že kněz v celibátu jim v jejich trápení lépe porozumí a může pomoci. Přiznám se, že význam celibátu mi připadá srozumitelný stále více.


5. Co považujete za nejtěžší na službě kněze?

Aktuálně je to vyřizování e-mailů a další pošty. Každý den trávím několik hodin vyřizováním různé korespondence a stále v tom mám nějaké dluhy.
Služba kněze znamená nejen sloužit bohoslužby a setkávat se s lidmi, ale také organizovat mnohé akce, svatby, pohřby, doprovázet umírající, vyučovat, pečovat o kostely, faru a další nemovitosti, řešit problémy na úřadech, shánět peníze apod. Právě tato mnohotvárnost má svou krásu, ale také v tom spočívá určitá náročnost a potřeba neustále „přepínat“. Navíc se očekává, že kněz je stále přívětivý člověk, což je v některých situacích obtížné.

Jsem překvapený rozmanitostí témat, kterými se musím zabývat a jaké zákony, vyhlášky a nařízení musím studovat. I tohle však má svou pěknou stránku – stále se setkávám s množstvím lidí z různých oborů i pohledů na život, což je obohacující. Také je zajímavé pozorovat, jak oblast spirituality a duchovního života ovlivňuje lidská jednání a rozhodování zcela nečekaným způsobem a prakticky v každé oblasti.


6. Vyrůstal jste s vírou od dětství, nebo jste k ní došel až později v průběhu života?

Od malička jsem chodil do kostela a aktivně se v církvi zapojoval. Nicméně až během studia elektrotechniky na střední škole jsem více pochopil význam a smysl křesťanské víry. Bylo to velmi pozvolné. Hodně určující byla potřeba najít v životě „pevné body“, které jsou trvalé a dávají smysl i z hlediska věčnosti. Stále mám rád procházky po hřbitově, kde si při pohledu na hroby rovnám myšlenky a stanovuji priority.


7. Navštěvoval jste skautský oddíl. Co Vám tato zkušenost dala do života?

Určitě skvělé přátele na celý život. Dále mi skaut pomohl překonávat překážky a pracovat v týmu. Naučil mě zvládat osobní nedostatky. A v neposlední řadě je skautský oddíl výborná příprava na komunikaci s různými lidmi a v různých situacích.


8. Jedním z vašich velkých úkolů je stavba nového kostela Krista Spasitele a komunitního centra na Barrandově. Ta by měla být letos dokončena a kostel slavnostně posvěcen. Jak obtížná byla pro vás realizace této stavby, co všechno z vašeho pohledu obnášela?

O stavbě kostela na Barrandově se uvažovalo již mnoho let, první zmínky jsou ve farní kronice již z roku 1934. Před 10 lety se začaly plány konkretizovat v návaznosti na ukončení provozu dočasného Misijního střediska na místě plánované stavby. Jedním z důvodů je zcela nedostatečná kapacita stávajícího kostela a zázemí na Zlíchově – vzhledem ke stálému rozvoji sídliště Barrandov, jeho okolí a zdejší farnosti.

Pastorační rada farnosti se začala tímto úmyslem zabývat a postupně jsme připravili celé zadání. Následovala výběrová řízení na projekt, interiér, generálního dodavatele, různé služby apod. Bylo třeba zajistit přes 90 různých souhlasů a povolení – včetně Letiště Praha a Bezpečnostní informační služby.

Od počátku celé dílo provází obrovský zájem obyvatel Barrandova. Většinu nákladů hradí farníci a naši příznivci. Pomáhá nám také Arcibiskupství pražské, jehož možnosti jsou však vzhledem ke kůrovcové kalamitě nyní menší.

Setkávám se s řadou dojemných příběhů, lidé nám např. odkazují své dědictví, přispívají i malé děti po jednotlivých korunách. Náš pan varhaník se rozhodl darovat kostelu varhany. Věřím v obrovskou duchovní sílu, která celé toto dílo provází. Kromě mnoha individuálních modliteb provázejí stavbu kostela pravidelné modlitby farníků na Zlíchově, každý týden tři hodiny po dobu několika let... tohle nemůže nepohnout celým nebem.

Slavnostní posvěcení nového kostela Krista Spasitele a komunitního centra je plánováno na neděli 22. listopadu 2020 kardinálem Dominikem Dukou. Současně bude uložen do oltáře v kostele ostatek sv. Ludmily.


9. Pod hlubočepskou farnost patří i Chuchle. Ve zdejším kostele v Malé Chuchli našla vaší zásluhou útočiště řeckojazyčná pravoslavná farnost. Jak došlo ke kontaktu mezi řeckou pravoslavnou farností a vámi?

V Malé Chuchli se několik let scházeli příznivci mše sv. v latině podle tradičního obřadu, kterým se věnoval P. Jan Gerndt. Vzhledem k jeho zdraví a dalším povinnostem na Zbraslavi, na Smíchově a u církevního soudu musel Malou Chuchli opustit. Současně mě však kontaktovali řecky mluvící pravoslavní věřící s prosbou, zda by nemohli kostel Panny Marie v Malé Chuchli přijmout do své správy. Velmi rád jsem jim to ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským umožnil.

Jsem rád, že kostel ještě více ožil, několikrát za týden jsou v něm nyní bohoslužby s krásnými zpěvy. Někteří věřící jsou z Barrandova a mám s nimi moc pěkné vztahy. S panem farářem Kyrilem Sarkissianem vedeme zajímavé teologické debaty. A pravoslavná diecéze také do kostela investovala velkou finanční částku, aby kostel zachránila před zničením vlhkostí, se kterou objekt dlouhodobě zápasí. Myslím, že farnost má potenciál kdalším zajímavým aktivitám, ale potýká se s nedostatkem vhodného prostoru. Kdyby se objevil v blízkosti kostela nějaký zájemce o spolupráci – např. formou pronájmu svých prostor – jistě by to bylo k užitku všem zúčastněným.


10. Jak je početná chuchelská část farnosti? A jaký je váš vztah k Chuchli?

Většina lidí se účastní bohoslužeb na Zlíchově či jezdí do centra Prahy. Do kostela sv. Jana Nepomuckého ve Velké Chuchli pravidelně dochází na sobotní bohoslužby (1. sobota v měsíci od 15.00 hod.) cca 10–20 lidí. O kostel věrně pečuje P. Jakub Jirovec. Část z nich je však ze Zlíchova a z Barrandova a sobotní bohoslužbu vnímají jako malou pouť na krásné místo. Mezi velmi populární akce patří vánoční mše sv. s tradiční „Rybovkou“. To je kostel plný. A potom jsou zde mimořádné akce – křty, svatby a pohřby, kdy se kostel také zaplní.

Mimořádnou událostí pro Velkou Chuchli bylo natáčení seriálu „Já, Mattoni“, kdy kostel sv. Jana ožil zase trochu jiným způsobem. V Chuchli je také několik rodin, které s péčí o kostel pomáhají a zajišťují koncerty, Noc kostelů a další aktivity. Bohužel je kostel kvůli své odlehlosti vystaven také vandalství. Naposledy to odnesly dveře, a vzhledem k tomu, že se jedná o významnou kulturní památku, byla náprava škod náročná.

Pro mě je Chuchle spojena s Chuchelským hájem a místním hřbitovem, kde cítím mimořádnou harmonii. A také mám rád paní starostku, která je vždy ochotná pomoci, řešit problémy a přiložit ruku k dílu. Vidím, že Chuchlí a problémy místních obyvatel žije a to je pro mě inspirativní.


11. Součástí barrandovského kostela bude i komunitní centrum. Jaké bude jeho využití?

Cílem je navázat na to dobré, co obyvatelům Barrandova přineslo Misijní středisko. Vytvořit pěkné prostředí, které bude místem setkání lidí různého věku i zájmů mezi sebou navzájem a s Bohem, který může dát životu hloubku i smysl. Plánovaný projekt by měl povzbudit rozvoj duchovního, kulturního i společenského života na sídlišti. Chceme dát prostor skautům, různým aktivitám a vzdělávacím programům pro děti, mládež, dospělé i seniory. Bude zde společenský sál pro přednášky, koncerty, plesy a jiné společenské události. Vybavíme ho také filmovou technikou – plánujeme filmové večery, kde se zaměříme na filmy s hlubší tematikou. Na Barrandov se přesunou aktivity, pro které už nestačí fara na Zlíchově. Objekt také částečně nabídneme k pronájmu zájemcům, kteří postupně přicházejí se svými návrhy. Součástí centra bude i kavárna s dětským hřištěm.

Několik církví, které na Barrandově působí, již projevilo zájem o spolupráci. Rádi s nimi počítáme.


12. Jak vnímáte spolupráci křesťanských církví různého vyznání? Co pro vás představují jiné křesťanské církve? Kolegy, spojence s trochu jiným pohledem na stejné téma, nebo "konkurenci"?

Pro mě je spolupráce s křesťany z jiných církví zcela přirozená, ostatně některé jiné církve jsem poznal velmi zblízka. Podstatná část rozdílů je způsobena spíše lidským selháním v historii a vzájemné sváry považuji za oprávněné pohoršení. Ostatně i zmiňované Misijní středisko na Barrandově dříve provozovala katolická farnost, ale spravoval ho člověk z jiné církve.


13. Češi patří k nejateističtějším národům v Evropě a do kostela moc nechodí – na druhé straně ve většině rodin nosí dárky "ježíšek" a na Štědrý večer na půlnoční mši je v kostelech plno. Jak vnímáte vy osobně tenhle zvláštní paradox?

Především nejsem přesvědčený o tom, že bychom byli „nejateističtější národ“. Poslední výzkumy ukázaly, že to snámi není tak hrozné, přinejmenším v generaci mladých lidí. Je však potřeba rozlišit, co to je víra a co to je skutečný ateismus. Mnoho lidí, kteří se považují za věřící, mají ve své víře značné mezery, a naopak – „nevěřící“ jsou schopni uvěřit všemu, horoskopům, kartářkám, amuletům... Na obou stranách je potřeba víru usměrňovat a kultivovat.

Domnívám se, že lidé se bojí spíše církve jako instituce, se kterou mohou mít špatnou zkušenost. Ale především – český člověk si důležité věci nechává více v sobě, bojí se vnějších projevů a je opatrný. Bojí se zklamání. A to je vlastně pro duchovní život výborná vlastnost. Právě ve skrytosti, v srdci člověka, v určité diskrétnosti, mohou vyrůst veliké věci a skutečné hodnoty.

---