Veliké věci se rodí v tichu

Žijeme ve světě, který je přesycen slovy. Naše společnost neustále mluví, komentuje, vysvětluje a argumentuje. A upřímně řečeno, i od kněží se často očekává, že budeme především mluvit. Připravujeme kázání, vedeme různá setkání, říkáme rady ve zpovědnici, vyučujeme a povzbuzujeme. Jsme vnímáni jako ti, kteří mají mít po ruce odpověď – ideálně rychlou, jasnou a teologicky přesnou.

Co když je ale naším nejhlubším posláním něco mnohem tiššího? Co když je naší zásadní rolí naslouchání?

Přiznám se, že mě v tomto ohledu nepřestává fascinovat ten zvláštní nepoměr mezi dobou života v určité skrytosti a dobou života veřejné služby našeho Pána Ježíše Krista. Když jsem byl mladší, tak jsem přemýšlel o tom, zda přece jenom „nebyla škoda“, že Pán Ježíš vstoupil do veřejné služby až po takové době na našem světě. Vždyť nám mohl předat mnohem více informací, sdělit více podobenství a pomoci dalším nemocným. Až později jsem snad trochu začal chápat, že to nebyla od Pána Boha marnost, ale život ve skrytosti je může být zdrojem úžasné duchovní síly a nedá se příliš nahradit něčím jiným.

Vzpomínám také na jednu z prvních hodin hebrejštiny s P. Josefem Hermachem, kterou měl o písmenku Alef. Věnoval tomuto prvnímu a tichému písmenku hebrejské abecedy celou hodinu. Kladl nám na srdce, že to opravdu důležité v životě vychází z tajemství ticha.

Domnívám se, že Boží služebník by měl mít, obrazně řečeno, jedno ucho neustále obrácené k Bohu a druhé k člověku.

Než můžeme mluvit o Bohu, musíme mlčet. Svatý Benedikt začíná svou Řeholi slovy: "Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce." Pravé duchovní slovo se rodí z ticha modlitby, z odvahy sedět před Pánem bez agendy, bez nutnosti okamžitě formulovat myšlenky pro kázání. Naslouchat Bohu znamená dovolit Mu, aby formoval naše nitro dříve, než my začneme formovat svou farnost či společenství.

Do našich farních kanceláří a zpovědnic přicházejí lidé s obrovskou zátěží. Bolest, zmatek, narušené vztahy, pochybnosti. Často můžeme být v pokušení – z dobré vůle a pastorační horlivosti – jejich problémy okamžitě řešit. Nabídnout citát z Písma, praktickou radu, rychlou útěchu.

Pravdou ale je, že většina lidí nepřichází pro rychlé řešení. Přicházejí, protože potřebují být slyšeni. Skutečné naslouchání je aktem hluboké chudoby a pokory – znamená to odložit vlastní představy a udělat ve svém nitru prostor pro druhého člověka přesně takového, jaký je.

Umění naslouchat není jen službou druhým, je to i ochrana pro nás samotné. Mnoho pastoračního vyčerpání a syndromů vyhoření pramení z pocitu, že musíme být „automaty na řešení“. Nejsme spasitelé světa, jsme „jen“ nástroje toho Jediného. Ale to není vůbec málo, protože můžeme mít důležitý podíl na velikém poslání.

P. Josef Ptáček