Postřehy ze života vikariátu i farností

Rozhovor o životě vikariátu Podřipsko a jeho farnostech s vikářem P. Josefem Ptáčkem.

1. Kolik má podřipský vikariát kněží? Jaký počet farností a kostelů mají na starosti?

V současné době máme 5 kněží a jednoho jáhna, kteří pečují o 4 farnosti a v nich také o celkem 62 kostelů a kaplí. Vydatně nám také pomáhá několik pastoračních asistentů a asistentek a další dobrovolní spolupracovníci.


2. Jak ve vašem vikariátu probíhá či proběhl proces obnovy a slučování farností? Jaké s ním máte zkušenosti? Je sloučení farností pro vikariát úlevou?

Tato otázka má několik rovin. Vzhledem k výše uvedeným faktům je jasné, že doba se mění a s ní i způsob pastorace. V současné době je v našem vikariátu výrazný převis množství kostelů a dalších nemovitostí nad možnostmi jejich využití pro pastorační činnost. Přesto však na mnoha místech je zájem obce a místních obyvatel o nějakou formu spolupráce s církví – jak v oblasti duchovní (zvláště během Vánoc a Velikonoc), tak v oblasti kulturní (koncerty, různá vystoupení) či dokonce sportovní.

Někdy s těžkým srdcem jsme vytipovali místa, která by měla být určitými centry duchovní služby v našem vikariátu – Roudnice nad Labem, Kralupy nad Vltavou, Neratovice a Budyně nad Ohří. S těžkým srdcem, protože jsou mnohá další místa v našem vikariátu, kde jsou živá společenství.

Velká část práce se přesouvá na místní křesťanská společenství, kněz má často roli koordinační, stmelující, povzbuzující a slouží svátostmi. Vzhledem k rozsahu a rozmanitosti práce tomu těžko může být jinak.

Proces obnovy farnosti nám v této naší cestě velmi pomohl. Ne vždy to je jednoduché, ale je dobré si uvědomit, že již není pouze ten jeden – „náš kostelíček“, ale patříme do širšího společenství křesťanů v rámci velké farnosti či arcidiecéze. Tento proces obnovy farností (slovo slučování vystihuje pouze jednu část procesu – spíše tu „technickou“) také přišel s určitou pravdivostí – bylo třeba znovu definovat, jaký skutečný rozměr a obsah má každá farnost a kam směřuje. V novém světle se ukázaly některé lokální problémy jako dosti relativní s ohledem na potřeby většího celku – nové velké farnosti.

A je zda samozřejmě také ten rozměr vnější. Určitě je snazší vést pouze jedno účetnictví místo devíti, jeden či dva účty, psát daňová přiznání a výkazy pouze pro jednu právnickou osobu apod.

Dá se tedy říci, že přínosem tento proces obnovy našich farností určitě je, ale jednoduchá záležitost to není, jedná se o běh na dlouhou trať.


3. Jaká je ve vašem vikariátu religiozita – řadíte se k oblastem spíše „zbožným“, nebo nábožensky vlažným? Čím, myslíte, je to způsobeno?

Těžko říkat, kam se řadíme, do lidských srdcí vidí pouze Bůh. Snad bych rád pouze řekl, že někdy mnozí zdánlivě „nábožensky vlažní“ umí i překvapit…

Přijde mi moc pěkné, že v našem vikariátu najdeme mnoho míst, kde se lidé spolu modlí (i bez kněze), rozjímají Písmo, schází se, společně tvoří něco smysluplného. Jsou to takové buňky Života, které obohacují i místní společnost ve městě, na vesnici. Místní lidé k nim mají důvěru, když potřebují „něco v kostele“ nebo „od faráře“ – mají se na koho obrátit. To je velmi důležité.

Velkou roli u nás hraje také práce Charity – jak charity místní, tak arcidiecézní. Vzhledem k mnohdy naší „dělnické“ minulosti panuje zde velké množství předsudků – vůči křesťanům, vůči církvi. Někdy mají reálný podklad, někdy to jsou pověsti a zkreslená historie. Právě Charita je výborným prostředkem k odbourávání těchto předsudků a hledání cest k široké veřejnosti. Její služba je srozumitelná. Na mnoha místech u nás také Charita supluje či doplňuje činnost místní samosprávy, která s ní počítá.


4. Jaké kulturní památky, které jsou ve vaší péči, se na území vikariátu nacházejí? Co starost o ně obnáší?

Těchto památek máme veliké množství. Především je to augustiniánský klášter s kostelem Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem, rotundy - na Řípu a v Holubicích, dále kostel sv. Kateřiny Alexandrijské ve Velvarech, kostel sv. Jakuba Staršího v Libiši.

Správce farnosti je odpovědný před státem jak za kostely a budovy, které farnost potřebuje a kde existuje zázemí pro péči o ně, tak i za ty, které nepotřebuje a kde není nikdo, kdo se o ně může fakticky starat. Vzhledem k tomu, že máme nyní na starosti 62 kostelů a kaplí v několika málo lidech a často je mnohem více práce právě o ty kostely, kde není ani žádné společenství či pomocníci, je situace v tomto ohledu velmi svízelná.

Množí se také požadavky ze strany státních institucí a samospráv nejenom na péči o památky, ale také např. na zajištění úklidu v okolí našich objektů (např. v zimě), několikrát do roka jsou naše kostely podrobovány ataku ze strany vandalů a zlodějů, je třeba nějak zajišťovat také péči o opravy a údržbu apod. Výraznou pomoc vidíme v našem odborném duchovním asistentovi, který nám pomáhá v rámci celého vikariátu, ale samozřejmě takové množství práce není možné zastat.

S ataky zlodějů také souvisí délky řízení na státním zastupitelství a u soudů. Jenom v kralupské farnosti máme rozděláno několik takových kauz již řadu let, je třeba se neustále připomínat apod. Je to divný pocit, když pachatele znáte a potkáváte ho stále na chodníku ve městě…

Mnohem zásadnější však je, abychom si řekli, co s tím dále. Mnohdy mně přijde škoda investovat lidskou energii a prostředky do objektů, které nemají vlivem objektivních skutečností (např. stěhování obyvatel) v nejbližších desítkách let perspektivu využití. Zvláště při vědomí, že by tyto prostředky byly mnohem užitečnější jinde. Taková rozhodnutí jsou však velmi těžká - s ohledem na místní obyvatele, celou společnost i na naši oprávněnou touhu po uchování historie. Obávám se však, že se podobným otázkám nevyhneme.


5. Co pokládáte za specifikum vikariátu Podřipsko, čím je výjimečný? Čím může váš vikariát přispět církvi místní i celkové?

Vikariát Podřipsko je rozsáhlý, ale křesťané zde tvoří spíše takové ostrůvky. Výraznou roli u nás hraje Charita, hledáme také nové další způsoby oslovení široké veřejnosti – v současné době např. skrze Kurzy Alfa a činnost dobrovolníků. Je zde velmi dobrá spolupráce se starosty měst i s místní samosprávou obecně. Na našem území máme také velké množství Romů a snažíme se jim věnovat zvláštní pozornost.


6. Jak funguje komunikace mezi jednotlivými farnostmi a s ostatními vikariáty?

Pravidelně se setkáváme na vikariátních konferencích, kněžských dnech a při dalších příležitostech. Někdy se neformálně navštěvujeme, pořádáme společné akce apod. Problém je někdy s rozsáhlostí území a dopravní infrastrukturou.


7. Čím může Pastorační středisko přispět k usnadnění či zlepšení vaší práce, vašich aktivit?

Pomocí pro nás jsou určitě různé přednášky a kurzy. Někteří farníci se již účastnili např. kurzu pro služebníky Eucharistie a byli následně pověřeni službou ve své farnosti. To je velmi dobré.

Pracujeme také s materiálem „Nedělní liturgie“. Zde bych se přimlouval za zvážení vydávání tohoto materiálu také alternativně v celistvější podobě – např. jako měsíčníku. Podobně je tomu v zahraničí – ve Francii či v USA. Lidé mají občas problém se v jednotlivých listech orientovat a je někdy obtížné zajistit distribuci „Nedělní liturgie“ všem zájemcům na každý týden a s předstihem.


8. Co je největší radostí a co naopak největší starostí podřipského vikariátu?

Mezi největší radost patří určitě živá společenství na mnoha různých místech našeho vikariátu, dobrá spolupráce s okolím, pestrá služba Farních charit a velký potenciál, který spočívá ve stěhování mladých rodin do okolí Prahy kvůli dostupnějšímu bydlení.

Starostí je určitě péče o hmotné statky ve své šíři a různé předsudky okolí. Naše služba je tak neustálé hledání správných cest a dávání přednosti tomu nejdůležitějšímu, před tím, co je sice důležité, ale méně podstatné…