|
Betlémské světlo je plamínek odebraný z věčného ohně, který už po staletí nepřetržitě hoří v jeskyni Narození Páně v Betlémě ve Svaté zemi. Tradice jeho předávání je relativně mladá – trvá teprve 40 let – ale navazuje na hluboké symbolické kořeny. Plamínek se nejprve letecky dopraví z Izraele do Rakouska. Pak ho skauti rozvážejí vlakem či autem do obcí, kostelů a domácností jako symbol vánočního pokoje. Slavnostního ceremoniálu předání betlémského světla ve Vídni se účastní kolem 1 400 skautů a skautek více než dvaceti různých národností. Do České republiky světlo dovážejí od roku 1990 brněnští skauti. Prostřednictvím skautů dorazilo také k nám, do kostela Krista Spasitele na pražském Barrandově. Již v předvečer Štědrého dne si ho mohli zájemci odnést z kavárny Kristian, která je nedílnou součástí kostela a komunitního centra. Ve sváteční atmosféře Štědrého dne pak hořelo před betlémem přímo v kostele, kam si pro ně došly desítky, ba stovky návštěvníků, vybavených lucernami nebo jen svícemi, že „to mají za rohem“. Ti většinou nesešli ani ze schodů kostela a už byli bez plamínku. Někteří to řešili vytrvalostí a přicházeli pro světlo dvakrát, třikrát, jiní přišli znovu vybaveni aspoň zavařovací sklenicí. Obdivoval jsem zápal těchto lidí, tím spíše, že to většinou nebyli pravidelní návštěvníci kostela.
Při té příležitosti se také podělili o své zážitky s betlémským světlem: jedna maminka nesla lampičku s plamínkem po ulici a cestou několikrát posloužila dalším zájemcům o betlémské světlo; jinou naši farnici, nesoucí lucerničku se světlem, potkala v domě sousedka a ptala se jí, proč si ve dne svítí svíčkou. Paní ji poučila, co je to za světlo, a tak se během několika hodin z jejího bytu stalo distribuční místo betlémského světla pro celý panelák. Co vede lidi k tak houževnatému zájmu o tento vánoční symbol? Ukazuje to možná na touhu po něčem, co od člověka nepochází a co ho přesahuje. Patří sem pokoj, přátelství, nezištná solidarita, naděje, ale i něco tajemnějšího: ztišení, světlo pravdy, teplo lásky. To všechno přináší plamen Vtělení, šířící se z Betléma, a mluví beze slov, bez přesvědčování a nátlaku. Vzbuzuje něhu a touhu po kráse, tak jako právě narozené dítě dává naději, vybízí k odpovědnosti a štědrosti. Roste rozdáváním a nenávratně hasne, když si ho chceme nechat jen pro sebe. Pokud nám to celé připomíná Velikonoční vigilii, kdy se od zapáleného paškálu šíří světlo Kristovo po celém kostele, asi jsme na správné stopě. Někomu betlémské světlo možná připomene pravoslavnou tradici svatého či blahodatného ohně, který se šíří do světa z chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Krása této novodobé tradice spočívá také v prolomení bariér, v propojení křesťanů a lidí bez vyznání – kéž by ovoce takových „betlémských setkání“ zůstalo čerstvé po mnoho dalších týdnů a měsíců. Vzpomínám při této příležitosti zvláště na jeden pohřeb, kterého se účastnili většinou nevěřící. Zemřel tehdy velmi mladý člověk za neobvyklých okolností, a příbuzní si přáli mít rozloučení v kostele. Bylo třeba najít nějakou společnou řeč. Ta řeč byla světlo svíce, kterou si každý pozůstalý mohl zapálit od paškálu a položit k rakvi zesnulého – jako modlitbu beze slov. Byl to velmi silný okamžik, kdy lidská slova v čase smutku nestačila, ale toto jednoduché gesto mluvilo za vše. Kéž Ježíš Kristus prozáří nás, kteří ještě stojíme v čase a s novým rokem začínáme další kapitolu života, i těch, kteří nás již na věčnost předešli. Oheň, na rozdíl od jiných hmotných věcí, rozdáváním neubývá, naopak hoří stále silněji a jasněji. I když stravuje svého nositele, naplňuje jeho poslání. Možná vnímáme, že i v našem životě ubývá zdraví, schopností či sil. Ale pokud záříme Kristem, který je Světlem světa, nemusí nás tato skutečnost příliš zneklidňovat. P. Josef Ptáček Napsáno pro Katolický týdeník |