Jak se žije (žilo) v kněžském semináři?

Do Arcibiskupského semináře v Praze jsem nastoupil po roce v Teologickém konviktu v Litoměřicích v roce 1993. Tehdy byl rektorem Mons. Karel Pilík.

Zpočátku jsem se hodně obával toho, jak se mi podaří podřídit dennímu režimu, který byl výrazně odlišný od mého dosavadního stylu života. Ale příprava v konviktu a dobrý kolektiv udělal své a od té doby snad trochu rozumím problematice časného vstávání.

Postupně jsem zažil další rektory - Mons. Jana Baxanta a Mons. Michaela Slavíka. Každý byl úplně jiný, ale každý se nám snažil předat co nejlépe, co považoval pro budoucího kněze za důležité.

Přišly však i obtížné situace. Většinu doby studia na KTF UK nás provázel konflikt mezi panem kardinálem Vlkem a děkanem fakulty prof. Wolfem ohledně způsobu vedení fakulty, obsazení pedagogického sboru, teologického vzdělávání a přípravy budoucích kněží i laiků. I když se naši představení snažili, aby tento konflikt neprorůstal do prostředí semináře, nebylo možné tomu zabránit. Postupně se vytvořily různé skupinky, které proti sobě bojovaly různými prostředky. Asi nejhorší způsob boje spočíval v zákulisních jednáních, zesměšňování protivníků a lžích. Tehdy jsem ve své naivitě nechápal, jak někdo může mluvit o Bohu a současně se takto chovat. Někteří z nás to nevydrželi a seminář opustili.

Byla to však také velmi užitečná a realistická příprava na roky budoucí, protože pak se ukázalo, že prostředí církve i mimo fakultu a seminář je velmi pestré.

Mě tehdy zachránily dvě věci. Za prvé to byla možnost tiché adorace v kapli sousedního kostela sv. Vojtěcha. Byl to prostor, kde jsem mohl Pánu Ježíši všechny tyto věci svěřovat, protože řada z nich neměla lidské řešení. Velmi nám také pomáhal Mons. Aleš Opatrný, který tehdy o kostel i celé Pastorační středisko pečoval.

Po 2. ročníku jsem s požehnáním pana kardinála Vlka a pana rektora Baxanta odjel do Německa, kde jsem se účastnil mezinárodní misijní školy ICPE. Byl jsem tam jediný Čech a ocitl jsem se mezi studenty z cca 30 různých zemí. Nezastírám, že to byl pro mě obrovský šok. Pochopil jsem však, jak vypadají naše místní problémy z mezinárodního hlediska.

Rád bych však také zdůraznil dlouhou řadu skvělých kněží a dalších pedagogů, kteří na nás působili skrze „dobrotu svého srdce“. Určitě mezi ně patřil Mons. Bohumil Kolář, který po mnoho let zastával v semináři službu spirituála. Mimochodem, ještě i mnoho let poté, co jsem opustil seminář, byl P. Bohumil vždy ochotný pomoci mi ve farnosti, když jsem potřeboval zástup. Jeho zkušenost, že „kněz se často setkává s nezaslouženou dobrotou i s nezaslouženou nenávistí“, mi zní v uších dodnes. S velkou láskou vzpomínám také na Mons. Otu Mádra, který nám na vrátnici nosil své Teologické texty. Obdivoval jsem jeho obrovskou vitalitu do pozdních let.

Devadesátá léta byla také obdobím, kdy nás zastihlo budování kapitalismu. Někteří naši kolegové, kteří opustili seminář, pokračovali ve studiu na teologické fakultě a souběžně zakládali různé firmy – např.  začali podnikat v realitách, v pojišťovnictví, v dopravě apod. A ke každému podnikateli patřil tehdy pořádný kufříkový mobilní telefon. Vzpomínám na náš údiv, když se jednomu kolegovi na hodině církevních dějin u prof. Polce tento přístroj rozezněl a on začal při hodině svůj – jistě nesmírně důležitý – telefonát vyřizovat. Bylo přece třeba, abychom si toho všichni náležitě všimli a ocenili to.

V semináři se s námi také připravovala ke svátostnému kněžství skupina bohoslovců řeckokatolické církve. Někteří se plánovali oženit, ale bylo třeba to stihnout před svěcením. Denní řád však takovému budování vztahů příliš nepřál. Tento moment vnášel do našeho společenství starosti, které většina z nás neměla.

Zvláštním způsobem se mě v semináři dotkla smrt P. Jana Nerada. Byl o několik let starší a stal se knězem dříve. Poznal jsem ho ještě jako bohoslovce, protože jsem jezdil se skauty na tábořiště u Křečovic. Jan tam tehdy pomáhal Mons. Korejsovi. Později jsme se setkali právě v semináři, učil nás také zpívat. Po vysvěcení působil jako kaplan cca půl roku a potom u něj propukla leukémie. Když umíral, byl jsem se s ním rozloučit na hematologii v Praze 2. P. Jan již tehdy měl nasazenou dýchací masku, na těle velké podlitiny a kašlal krev. Mluvit nemohl. Na svém stolečku u postele měl rozložený breviář. Modlil se do poslední chvíle. Často na tento obraz vzpomínám.

Nesmím však zapomenout ani na to, že to byl čas, kdy do České republiky dorazil internet. Podařilo se nám v této věci navázat spolupráci se sousední fakultou ČVUT. Nejdříve jsme získali přístup do jejich počítačové místnosti, kam mohli zájemci docházet. Následně se podařilo propojit počítačovou místnost KTF UK s akademickou sítí a po několika letech to pokračovalo možností připojení do internetu i ze seminárních pokojů. Tehdy samozřejmě pouze přes telefonní linku a s velmi malou rychlostí. Mám stále v mysli uložený ten zvláštní pocit, když jsem seděl v budově ČVUT a poprvé se připojil na server Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na obrazovce se zobrazila ta samá písmenka (ale bez samohlásek), která jsme rozebírali s Mons. Josefem Hermachem na hodinách starozákonní hebrejštiny. Přišlo mi to jako setkání napříč staletími!

Děkuji Bohu, představeným a všem dalším lidem, kteří mně na cestě přípravy ke svátostnému kněžství doprovázeli.

P. Josef Ptáček

---